Cestování na koloběžce, II. díl

II. díl našeho seriálu se odehrává v létě 2002, kdy se duo ve složení pan Jan a Ultimo vydalo na předalekou cestu z Třeboně do Benátek - expedice nesla hrdý název La Via Ultima degli Alpinini Expedition...

Vyprávění je doslovným přepisem cestovatelského deníku pana Jana, fotografie odpovídají skutečnosti, že v těchto pradávných dobách nám byla digitální technika zapovězena... Celá cesta proběhla opravdu krutým způsobem, neboť na zádech jsme táhli 75litrové krosny s pohorami a vercajkem na lezení vDolomitech (když už to bylo po cestě, že jo):) Inu bylo to těžké...

11.7.2002

se scházíme ve 14:30 na Hlavním nádraží a nabíráme směr Třeboň, kde se ocitáme v 17:30 téhož dne. V doprovodu dvou slečen se odebíráme na 10km dlouhou pouť na Hrachovišstský statek, kde po zjištění, že provianth je nadměrně těžký, polovinu tohoto odkládáme, provádíme zkoušku stanu, pojídáme kuře a calíme tátovy panáky při pingpongovém klání. Znaveni usínáme v loži odděleni.  

12.7.2002

Budíček v 8:00 nevychází - v 8:30 vstáváme, snídáme, loučíme se a v 10:00 vyrážíme. Poklidným tempem vystupujeme do Nových Hradů, svačíme broskvičky a ve 12:30 vstupujeme do bruthálně kopcovitého pohraničí. Teploty jsou vysoké a nám je jasné, že do Bad Zellu nedojedeme. Koloběžky však mění dějiny Rakouska. Sedlačka na vrcholovém stoupání z Weitry spíná obdivem ruce a nalévá pitíčko do bidonů. Jsme ale na dně sil, a tak dojíždíme pouze k Liebenau, kde v 20:00 rozbíjíme na horské louce v 950m.n.m.tábor … 

13.7.2002

v 7:00 vstáváme a jdem nakoupit do obchodu, kde nás opět mají všichni rádi. Snídáme a svištíme dolů do Bad Zellu. V 11:30 jsme tam, ale pekelným blouděním si prodlužujeme trasu a zcela vyčerpáni tuhneme na návsi jakési vesnice … dvě hodiny spíme. Dunaj je na dosah, ale těsně před ním jsme zastaveni krupobitím, které trvá více než hodinu. Čekáme a já se posral. Stále vlhkou silnicí pokračujeme dále rýžovými poli do Mauthausenu a dál a dál až do Steyru, kde v předzvěsti biče nacházíme vodácký camp, jíme v klubovně a za bouřky usínáme. Ne však navždy… 

14.7.2002 neděle

po noci deště vstáváme v 8:30, já spravuju koloběžku, přestavuju bágl … Jenda vaří. Pomalu balíme a úplně na kaši v 11:00 vyrážíme. Cesta Steyrem je hrozná a když dojedeme ve 13:00 do Pichlau jsme na dně. Děláme Wonga, jíme cukr a dodáváme si odvahy. Taktikou 5km plynule 10minut pauza postupujeme vpřed neustále povzbuzováni automobilisty i domorodci, kteří nás na stezce hostí koláči a vodou. Cestu si prorážíme až do 80km vzdáleného Zell am See, čímž si otevíráme cestu k zaslouženému a nutnému dni odpočinku…

15.7.2002

vstávám v 8:30 a půl hoďky trávim ve sprše, snídáme a opět usínáme. Zkurvený děti nás buděj, a tak zevlujem, flákáme se po campu a ve 14:00 začínáme balit. O hoďku později vyrážíme do 10km vzdáleného Fuchsu. Ubytováváme se v campu s hustou babkou vrátnou, jdem na náves, k vodopádu, calíme 3 pivka, jsme v prdeli a jdem spát… 

16.7.2002

Jako Jan Tleskač píšu deník při svitu halogenu Author lights. Až dodnes jsem si myslel, že vím, co je to býti na dně … mýlil jsem se. Deštivou nocí jsme se prosnili k deštivému ránu, budík v 7:00 burcoval koupi mléka z automatu, což nevyšlo. Každopádně v 9:15 opouštíme Fusch a vydáváme se vstříci svému dnu. Po 7km jízdy stále do kopce přijíždíme ke vstupní bráně na Grossglockner Hochalpenstrasse. Kupujeme startovní lístek a vyrážíme.

Nahoru,Nahoru,Nahoru!!!!!!

Chvilkama pochcává, ale cesta je supr, i když do sraček. V 16:45 jsme konečně po 5:50:15 od lístku k lístku nahoře. Potkáváme čecha na kole, ale útrapám není konec. Jsem na dně, ale ještě 10km stoupání mezi dvěma tunely zbývá. Honzík pláče, já se směju vysílením, ale v 18:00 jsme tam … po 9h stoupání v 2570m.n.m. v pase Hochtor. Seřizuji to, co mi zbylo z véček a pustými 360kami padáme do Heiligenblutu. Opět předjíždím auto … V campu působíme boží dopuštění, jsme foceni a jdeme na pizzu a pivko … dobrou noc... 

17.7. 2002

Budíme se do etapy, kde nás devil nenechá odpočinout. V 11:00, v čase kdy déšť neustává, opuštíme Heiligenblut a jedeme dál s jasným cílem - Itálie. Za chviličku jsme jak slepice zmoklý, mně nejdou véčka, a tak brzdím nohou. Překonáváme devianth pas v 1400m.n.m.a padáme do Lienze, před nímž kapitulujeme na lavičce post bus … v Innichenu, první to italské vesnici, jsme v 19:30, předsevzetí jej jasné, Cortinu d Ampezzo dobudeme ještě dnes. Krátce po setmění začíná chcát, jsme na dně, ale nakonec v 0:02 klepeme na vchod campu Olympia v Cortině zcela podchlazeni, ale šťastni… 

Z hlediska koloběžeckého jsou následující dny nezajímavé, alespoň zevrubně tedy:

 18.7.2002

aklimatizační výlet 

19.7.2002

Punta di Fiemme, naše první ferátka.. 

20.7.2002

Col Rosa exponovaně a kolmo

21.7.2002

Devianth tour 5:00-19:00. Výlet s vrcholem na rif Lorenzi ve skupině Cristallo s dvěma supr jištěnejma cestama. Konec lezecké expedice 

22.7.2002

Vstáváme v 7:30, balíme jako Rychlonožka a potají se snažíme podvodem opustit camp. Jsme však zastaveni a prozrazeni. Obratně se vymlouváme z placení a už frčíme dolů k moři. Koloběžka nebrzdí už ani jenomu deviantovi. Přes hory, doly a jeden psychotunel se dostáváme až k Lago di Santa Croce, kde přespáváme se skautským táborem za hlavou a tuňáky ve stanu. 

23.7.2002

Vstáváme s východem slunce nad jezerem a jedem do Santa Croce, kde každý vyknem litr mléka a 5 housek. Véčka nefungujou, a tak se spouštíme dolů ve stopách Giro di Italia neohroženě s podrážkou na gumě. Ve Vittorio Veneto je již vedro decimující. Disaster přichází asi o dvacet km dále, kde přepadávám přes vlastní bidon a končím v kotoulech s bruthálně zničeným loktem. Nemocnice je naštěstí blízko a my se na 2,5h stáváme miláčky doktorů a pacientů. Jedeme však dále přes Treviso a Mestre až ke campu těsně před mostem do Benátek…KONEČNĚ 

24.7. 2002

Je přesně 10:55 a my oba stojíme těsně za proslulým Benátským mostem s cedulí Venezia nad hlavou a slzami radosti v očích … MISE JE U KONCE. 

dále už následuje jen transfer do Bibione a zde lenošení, osavy a zasloužený odpočinek

28.7.2002

Je 11:30 a naše šlépěje po dlouhých 17-ti dnech opět pociťují teplo domova 

ZVÍTĚZILI JSME

EXPEDIČNÍ DATA - původní přepis

Posádka:

Honza Rapsa, 19 let, študent medicíny na UK, horský vůdce a svůdce a italský průvodce a sebezničitel

Honza Vlášek, 20 let, študent práv na UK, silniční vůdce a svůdce, sebezničitel a nenapravitelný recidivista

Expediční data veledůležitá: 

Štart: 11.7.2002, 14:30, Hlavní nádraží 

Oficiální štart: 12.7.2002, 10:00, obec Hrachoviště, cca 10km od Třeboně 

Překročení Rakouských hranic: 12.7.2002, 12:30, Nové Hrady 

Překročení Dunaje: 13.7.2002, 17:00, Mauthausen 

Dobytí pasu Hochtor na Grossglockner Hochalpenstrasse, 2570m.n.m: 16.7.2002, 18:00 v čase, kdy jsme se po devíti hodinách jízdy, nebo spíše tlačení, ocitli zcela na dně svých fyzických potenciálů… 

Dosažení speed limitu výpravy: 16.7.2002, 19:00, ve stoje bez jakéhokoliv pokusu o aerodynamický posez 67km/h, bez báglů se tam dá jet aspoň 90… 

Dobytí Italských hranic: 17.7.2002, 19:30, Innichen 

Dobytí campu Olympia v Cortině d Ampezzo: 18.7.2002, 0:02, na kost promrzlí, ale šťastní  

Pád Honzy Vláška a návštěva nemocníce: 23.7.2002, 11:00, za Vittorio Venneto 

Dosažení vstupní cedule do Benátek, splnění cíle: 24.7.2002, 10:55 

Návrat do Prahy: 28.7.2002, 12:00 

Celková ujetá vzdálenost: cca. 600km

Nejdelší etapa: 89,09km: Lago di Croce - Venezia Mestre, 23.7.2002

Speed limit: 67km/h, Hochtor-Heiligenblut

Nejvyšší průměrná rychlost: 17,37km/h, Cortina- Lago di Croce, 22.7.2002

Nejnižší průměrná rychlost: 9,91km/h, Zell am Zee-Hochtor-Heiligenblut, 22.7.2002

Stroje: K5, 16-ti palcová klasika od Petra Vavruši, 2,5 roky staré, celková váha jezdce cca 120kg, bez problému a jediného defektu 

Špecielní poděkování: Mně a Jendovi za to, že jsme to dokázali, maminkám, tatínkum, sestrám a zbytkům rodin, jakožto i všem esemeskařům nás podporujících, Miroslavu Methor Paulíčkovi za web online info, Petru Vavrušovi za koloběžky, Rakouským sedlákům a obyvatelům, kteří nás zdarma zásobovali vodou a jídlem, italským policistům za zejména slovní podporu, italským stávkujícím zemědělcům za vyčištění cesty před Trevisem, doktorům za ošetření zničeného lokte, Deviantovi a Dolomitenmanovi zato, že nás nakonec nechali projet, Neptunovi za absenci biče v Bibione, Honzovi za to, že mě našel na pláži a všem, na který jsem zapomněl…

Viva la vita, Ježíš sejmul trnovou korunu